Tuhle první knížku mi vydala parta kamarádů. Tehdy jsme byli všichni amatéry, spojovalo nás nadšení ze zážitku tvorby. Hnedna přebalu si můžete přečíst: Daleko odsud se rozkládá sibiřská tajga, země Evenků. Evencký básník Bagdarín o ní píše: „V hlubinách duše je ten kraj, v šepotu sosen mám svůj ráj. Dobro je dobrem a zlo zlem, pohádka zrodila se v něm.“ Všechna vyprávění, která najdete v knížce, pocházejí z oblasti kolem řek Podkamenná a Nižní Tunguzka, kam jsem jezdila a zase se vracela v letech 1991-1994. Seznámila jsem se tam s těžkým životem posledních pastevců sobů, kteří ještě měli sílu bojovat s přicházející civilizací za svůj přirozený způsob života. Mladí Evenkové naopak očekávali příliv nových možností, oslněni výdobytky civilizace. Ale přesto i v jejich životě byly chvíle, kdy s chutí usedli k praskajícímu ohni, aby si vyslechli nějaký příběh…

Jamtana znamená v jazyce Něnců cestu ve smyslu putování kočovného rodu ze starého tábořiště na nové. Řekne-li vám na této cestě někdo, abyste ji zkrátili, znamená to, že žádá příběh. Knížka Jamtana je naplněná příběhy až po okraj. Pocházejí ze Sibiře, z poloostrova Tajmyr, kde jsem je sesbírala v létě 1995, polovinu knihy pak tvoří převyprávěné příběhy německé autorky Nenjang (Komár). Přeji vám, aby se při čtení těchto příběhů vaše cesta zkrátila.

Novela a magický realismus. Cizinka Alapču hledá v tajze opravdové Lidi. Setkává se s pastevcem Kulisóem a chtivým čarodějem. Kulisó stárne a čeká na dívku svých snů. Alapču, kterou mu náhle přinese vrtulník, nazve svou poslední „labutí písní“ a zamiluje se do ní. Zatímco po ní touží, Alapču v něm marně hledá opravdového člověka. Zatímco se oba tvrdošíjně drží své představy, přičemž pátrají po posvátném nuku, lesní čerti chargíové pod vládnou ducha ohně poletují a chrlí oheň. Tajga nezadržitelně hoří a jednonohá šamanka bloudí mezi světy, aby našla svou ztracenou nohu.

Mytologie. Umění vyprávět příběh patřilo odpradávna k těm nejobdivovanějším dovednostem. Cesta medvěda představuje soubor mýtů, pohádek, vyprávění ze života, příběhy o šamanech, lidojedech a zapovězených místech, které si ve chvílích odpočinku mezi dvěma doušky čaje anebo přímo na cestě vyprávěli a ještě dodnes vyprávějí lovce a pastevci sibiřského národa Tunguzů-Evenků.

Příběhy jsem zaznamenala nejen já, ale také dnes již zesnulý ruský lovec Vitalij Voronov. Autorkou seznamu evenckých jmen je evencká zpěvačka Jevgenija Aleksejevna Kurejskaja z osady Tura.

Román o proměně obyčejného člověka v kmenového léčitele. Příběh o dědečkovi Ogem vznikal postupně během mých dlouhodobých etnologických výzkumů v oblasti sibiřské řeky Podkamenné Tunguzky v letech 1992-2001. Všichni Evenkové, kteří mi o tomto posledním tunguzském šamanovi vyprávěli, jej znali. Tunguzové i Rusové Ogeho nazývali chaptajem – čarodějem, protože při léčení svých soukmenovců nepoužíval buben, ale léčil je pomocí duchů. Za minulého režimu bylo totiž v Rusku zakázáno šamanské umění provozovat, a tak mnozí silou obdaření šamani při obřadech nebubnovali, ale léčili jinými způsoby. Když ještě Oge žil v tajze, běžně používal buben jako druzí šamani. Po příchodu do vesnice bubnování zanechal. Už se o něm nemluvilo jako o šamanovi, ale o chaptaji. Traduje se, že Ogemu při léčení pomáhali hadi. Vstupovali do těla nemocného, sáli nemoc a tím uzdravovali. Jinak si Oge vypomáhal hlavně bylinami.

Kniha je obnoveným vydáním sbírek Goromomo goroló a Jamtana, doplněným o promluvu evenckého šamana Kutuje a o příběh šamanky Lolbikty. Jedná se o první etnografické sběry, které jsem uskutečnila během svých cest v letech 1991-1995 v oblasti centrální Sibiře na území Evenckého autonomního okruhu. Druhá část knihy je věnována Něncům z poloostrova Tajmyr.

Evencká metafora „až odejdu za horu“ znamená v běžné řeči – až zemřu. Až zemřeme, příběhy zůstanou. Život současných sibiřských kočovníků a jejich představy o záhrobním světě k vám promlouvají prostřednictvím jejich vlastních vyprávění, pohádek, mýtů a poezie.

O dobrodružstvích na cestách etnoložky a spisovatelky Pavlíny Brzákové v prostředí sibiřských pastevců.

Tyto příběhy ze všech světadílů původně vznikly pro rozhlasovou stanici Vltava.
Doprovází je autorkou načtené CD a krátké hudební vstupy Jarmily Šimonové.

Volné pokračování románu Dědeček Oge – Učení sibiřského šamana. Zatímco první díl byl inspirován příběhem, který jsem zaznamenala v několika verzích jako vyprávění o životě šamana Ogeho na sibiřské řece Podkamenné Tunguzce, díl druhý je částečně jakousi výpovědí o šamanských centrech v jihosibiřské republice Tuva. Přestože se jednotlivé děje odehrávají na různých místech, v časové rovině na sebe navazují.

V knize Dědeček Oge je zachycen násilný přechod od rodové kočovné společnosti k socialismu a vyvrácení evencké tradice a kultury, kniha Dva světy je věnována pátrání po skutečné duchovnosti v současném světě, již se snaží postihnout Ogeho následovník Kuktyče. Ten se v první polovině devadesátých let vypraví do vzdálené republiky Tuva, kde probíhá národní obrození a renesance šamanismu, aby zde ve třech šamanských centrech v hlavním městě Kyzylu nalezl moudrost, které se dotkl díky šamanovi Ogemu. Jeho cesta ho zavede i na tajemné místo v Sajanských horách, do skal Ortaa-Sargol.

Pohádkový příběh pro děti. Hlavní hrdinkou je holčička Helinda, kterou odnese v pytli Klekánice. Společně s ní zmizí i její kamarád – panáček. Ocitnou se v tajuplném světě Klekánice, kde žijí noční bytosti a prapodivní tvorové. Helinda a panáček prožijí neskutečné dobrodružství při hledání léku pro nemocnou čertici a navážou nerozlučné přátelství s vlasaticí Zámorkou.

 Tady se čtenáři mých knížek možná podiví a budou se ptát, proč jsem se najednou začala zajímat o životpopulární herečky. Téma mě však vyhledalo samo a nyní jsem za to vděčná. Jsem ráda, že se mohu setkávat s lidmi, kteří mi věnují svůj čas a ochotně mi převypravují své životní příběhy. Trávení času s bytostmi, které otevřeně hovoří o všem, co je potkalo, je nejen zajímavé z hlediska nějaké badatelské práce, ale je to také velmi obohacující lidská zkušenost.

Na Květě Fialové obdivuji její vitalitu a celoživotní optimismus. Přála bych si mít ve stáří tolik sil a elánu, jako má ve svém věku ona. A navíc – myslí na druhé. Například říká: „V posledních letech chodím často k nemocným nebo do domovů důchodců a povídám si s nimi o životě. Lidé mi věří. Vidí a cítí, že to, co říkám, není vymyšlené. Je něco jiného, když někomu řeknete recept, a něco jiného, když mu přinesete koláč. Jde o pozitivní pohled na bytí, který mi pomáhá a jímž se řídím. A může se jím řídit každý člověk. Štěstí je totiž volba. Tady a teď. Ať jsou šťastny všechny bytosti!“

 Druhé setkání bylo provázané novou známostí. Květa Fialová potkala mladého přítele, herce Jožku Kubáníka ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Další životní kapitolu začíná představením Harold a Maude, kde se svým „Pepíčkem“ vystupuje. Jejich vztah je v mnohých očích zvláštní, v mých očích je hluboký, až dojemný. Jeden druhému jsou v těžkých chvílích oporou.

 „U lidí mám ráda samozřejmost. Holub lítá, protože má křídla. Je to jeho samozřejmost, žádné ego. Jsme takoví, jací jsme. Určité věci zvládneme, a tím rozdáváme radost. Cesta ke štěstí je cestou radostného rozdávání. Je to samozřejmá služba ostatním. Existuje jediná minuta, v níž jsme živí. Tato minuta, tady a teď. Je to jediný způsob, jak přijmout zázrak. Okamžik, který není bez ducha, a je naplněný tím, co přichází. Hlavně nic nechtít pro sebe, ale dávat! Vydejme se tedy po této cestě odvážně a objevujme možnosti duchovního naplnění. Najděme způsoby, jak šťastně stárnout a jak v každém okamžiku našeho života potkat spřízněnou duši,“ radí Květa.

Autorizované povídání improvizátora, herce a divadelního režiséra Jaroslava Duška o narození, životě a smrti, příběhy protkané přítomností, volné asociace a rozmanitá setkání se Skutečností provázejí zdařilé ilustrace Zbyňka Zenkla, zaměstnance chráněné dílny Rolnička v Soběslavi.

„Měníme své vědomí, protože můžeme. Pozorováním své skutečné podstaty, nalezením svého pravého Zdroje, ztrácíme strach a získáváme klid, který pak můžeme vysílat svými těly a šířit ho do okolí. Vidíme, že naše tělo a tělo Země je propojené na tolika úrovních, že se nám o tom ani nesnilo. Začínáme chápat, že jsme v jistém ohledu nejkomičtější bytostí ve Vesmíru, v jiném ohledu jsme projeveným božstvím. Naše herní možnosti jsou nekonečné. Tak vybírejme ty životodárné. Nikdo jiný než my sami nám v tom nemůže zabránit…“ říká Jaroslav Dušek.

Známá čínská zpěvačka Feng-yün Song odhaluje ve svém autorizovaném vyprávění tajemství čínské kultury a pomocí prostředků, jako je hlas a dech, objevuje metody a techniky umění čchi, nezbytné pro kultivaci lidského těla.

Zatímco v předchozí knize Ze mě, jež vznikla ve spolupráci s hercem a improvizátorem Jaroslavem Duškem, představuje Pavlína Brzáková mnohastránkovou meditaci nad současným stavem civilizace, v knize Hlas a dech se spisovatelka pouští do zcela odlišného tématu. Společně se zpěvačkou Feng-yün Song nahlížejí „pod pokličku“ lidské sexuality, poznávají mystiku ženského a mužského principu a čtenáře vedou k hlubší zkušenosti tělesného prožívání a přirozenosti.

Autorizované vyprávění známého herce a improvizátora Jaroslava Duška, které vzniklo jako inspirace po jeho dvou týdenních pobytech ve tmě. "Když jsem hledal v diáři týden volna pro pobyt ve tmě, ukázaly se mi dny okolo Velikonoc. A to se mi líbilo. Pobyt ve tmě a symbolika znovuzrození. Navíc mi jeden kamarád věštec v prosinci 2012 předpověděl, že do pěti měsíců obdržím významný dar. Říkal jsem si: „Třeba to bude ono!“ Pobyt ve tmě byl pro mě skutečně darem. Mohl jsem si uvědomit, jak jsme vzájemně zachytáváni do společné hypnózy, zakódováni do dohodnuté reality. A jak je to omamné, přirozené, až strašidelně přirozené v běžné realitě. Ve tmě si uvědomuješ, jaké by to bylo vydávat se do živého pole skutečnosti bez zajištění. Bez předem dohodnutých záchytných bodů, plout volně proudem Života, kde vždy někoho potkáš. Najednou tě začne tenhle způsob života přitahovat a porozumíš tuláctví lidí, kteří se vymanili ze stereotypu, sebrali se a putovali," říká Jaroslav Dušek. Kniha vznikla na základě četných setkání s Pavlínou Brzákovou u šálku čaje, v restauracích raw food, za rozličných společenských akcí, i během Jaroslavova dlouhého třicetidenního půstu. Ilustrují ji velmi originální ilustrace, které poskytla nadace na podporu a integraci nevidomých Artevide pod vedením akademického malíře Dina Čeča.

Pavlína Brzáková je autorkou knih věnovaných sibiřským národům, ale také máma dvou dětí, z nichž se jedno potýká s neurovývojovou poruchou pozornosti a hyperaktivitou. Příběh dítěte s vývojovou dysfázií a ADHD vypráví o hlubokém zoufalství, překonávání překážek, ale také o naději, která umírá jako poslední, a lásce, jež hory přenáší. Kniha působí léčivě na duši všech vyčerpaných rodičů hyperaktivních dětí a zároveň poskytuje inspiraci pro učitele i vychovatele, jak těmto dětem lépe rozumět a pomoci. Další informace o knížce najdete také na www.ADHDKrystof.cz

Těžko chtít po učitelce, aby se chovala jinak. Nechává dítě pocitům vzteku, nebo mu domlouvá. Co může udělat? Můj otec řekne: „Dal bych mu na zadek, tohle by si neměl dovolit.“ Jenže já vím, že vztek je loď. A Kryštof je uvězněn na její palubě. Nevidí ještě moře, nevystoupil na břeh. Nevidí, že loď je na hladině a že se může vzdalovat. Je potřeba s ním projít škálou pocitů a naučit se jim dávat jména. Kryštofe, tohle není vztek, tohle je bolest, tohle smutek, tohle nesoulad a tohle nesouhlas.

S čím nesouhlasíš, Kryštofe?