Stáří jako kočka    Přehrát

Bylo-nebylo. Pohádka-nepohádka. Omšelé příběhy náhle ožívají... Bylo-nebylo, stalo se – nestalo. Jen letmá vzpomínka zůstala, z hluboké paměti vyklouzla a jako vlaštovka na jaře z rozličných krajů předalekých k nám zaletěla…

Jeden starý kovář seděl se svou ženou-staruškou na lavici a klímali. Neměli už co jíst, když byli mladí, pracovali, teď na stará kolena nemohli. Čekali na smrt. Když nespali, modlili se, aby smrt přišla co nejdřív.

Šel kolem mladý voják a povídá: „Stařečku, vemte mě do práce. Budu vám pomáhat. „Ale co tě vede,“ povídá stařeček. „Čekám už jen na smrt. Jsem starý, dokud jsem mohl, pracoval jsem. Teď už musím jenom umřít.“

„Ale jděte!“ povídá voják. A vběhl do kovárny. Za chvíli výheň žhnula a bylo slyšet, jak si prozpěvuje. Stařeček, co naplat, šel se podívat, co tam ten mladý vyvádí. Jen vešel, voják vyhlídl oknem a vidí, kolem jde nějaká stará žebračka.

„Jde nám práce!“ vykřikl, popadl stařenu a šup s ní na kovadlinu. „A ty šlapej měchy!“ poručil staříkovi. Stařík se bránil, do díla se mu nechtělo. Ale voják koval a koval, až ze staré báby vykoval mladici – tak dvacet let.

Od té doby se vedlo stařečkům dobře. Voják koval ze starých mladé, dveře se u nich netrhly. Když oba staroušky penězi zaopatřil, jednoho dne se zdvihl a že musí pryč. „Jen ty staříku,“ povídá, „dál už beze mě nekovej!“

Jen co vytáhl paty, byl tu lidí zástup a všichni chtěli omladit. Stařík je statečně odmítal, ať nabízeli, co chtěli. Nakonec se ale pustila do staříka stařenka: „Tolik mladic jsi vykoval a na mě nemyslíš?“ A hučela do muže tak dlouho, až popadl kleště a začal šlapat do měchů, jenom aby zmlkla. Dílo se však nedařilo, celičkou ji přitom popálil…

Vtom se rozletěly dveře a dovnitř si to štráduje voják. „Proč jsi mě neposlechl?“ povídá. Chytí kleště a šup s milou stařenkou na kovadlinu. A ková a ková… Jenže – světe div se – mladici z ní nevykoval. Místo staříkovy družky skočila na zem černá kočka!

Jak voják dokoval, zem se po něm slehla. O černé kočce se to hnedle rozkřiklo a do kovárny už nikdo nevkročil. Na lavičce před kovárnou jen klímal stařeček, vedle něj kočka, a jak klímali, tak klímali, až umřeli...

V té zemi se dosud říká: Do pětadvaceti let je člověk člověkem. Od pětadvaceti do pětačtyřiceti koněm: Dře, aby svou rodinu uživil. Od pětačtyřiceti do pětasedmdesáti je psem: Na všechny štěká. Od pětasedmdesáti je jako kočka: Kam si sedne, tam usne.